Mnoho lidí má přirozenou touhu pomáhat ostatním a přispívat k lepšímu světu. Cítit empatii, mít touhu změnit věci k lepšímu, být podporou pro své blízké nebo komunitu – to jsou ušlechtilé vlastnosti. Nicméně, tato touha „zachránit svět“ může mít i své slabiny, pokud není správně vyvažována s vlastními potřebami a hranicemi. Pokud pomoc ostatním není v rovnováze, může to vést k vyhoření, frustraci nebo pocitu zklamání, když se výsledky nedostavují. Důležité je také mít správnou motivaci, protože například snaha „koupit“ si takto lásku napáchá víc škody než užitku.
1. Jak rozpoznat situace, kdy to má smysl
Jednou z klíčových dovedností, kterou je potřeba rozvinout, je rozlišování mezi situacemi, kde má smysl zasáhnout, a těmi, kde je lepší nechat věci plynout. Pomáhat může být účinné, ale ne vždy je to naší zodpovědností nebo v naší moci. Někdy tím, že se snažíme zachránit druhé, jim bráníme v tom, aby se naučili postavit na vlastní nohy. Je důležité umět rozpoznat, kdy skutečně pomáháme a kdy si ostatní potřebují projít svými vlastními zkušenostmi.
2. Energetičtí upíři
V každodenním životě se můžeme setkat s tzv. energetickými upíry – lidmi, kteří často stěžují, ale své problémy reálně řešit nechtějí. Tito lidé mohou působit vyčerpávajícím způsobem, protože od nás vyžadují neustálou pozornost a podporu, ale jejich problémy se v podstatě nikdy nezlepší. Jim bohatě stačí energie, kterou jim dáváme svou (marnou) snahou pomoci. Při pomoci totiž energie musí proudit oboustranně. Někdo má problém. Já mu pomohu, čímž mu dodám energii. On se cítí lépe, poděkuje, je vidět zlepšení – energie se mi vrací. Pokud tato výměna nefunguje, opět nastupuje frustrace, vyčerpání a věci se spíše ještě zhoršuje, než aby nastalo reálné zlepšení.
3. Když si lidé chtějí jen postěžovat
Někteří lidé nechtějí ani tak pomoc, jako spíše ventilovat své pocity. V takových situacích se může zdát, že pomáháte, ale ve skutečnosti jste jen posluchačem. Je fajn si tuto situaci uvědomit. Pokud se rozhodnete v situaci zůstat, může vám pomoci takzvané aktivní naslouchání. To znamená, že člověk neodejde, ani nenajede na techniku „jedním uchem tam, druhým ven“, ale skutečně aktivně naslouchá. To znamená, že je do konverzace aktivně zapojen, klade otázky a může mluvčímu pomoci se aktivně „vymluvit“.
4. Aktivní naslouchání jako ochrana
Aktivní naslouchání není jen o tom, jak lépe pomoci druhým, ale také o tom, jak ochránit sebe. Když jste plně přítomni a soustředíte se na to, co druhý říká, můžete lépe vycítit, kdy je vaše pomoc opravdu potřeba a kdy se jedná jen o emocionální výlev, který druhý potřebuje ventilovat. Také vám umožní – pomocí vhodných otázek – držet konverzaci trochu pod kontrolou a směřovat ji tak, aby vás přeci jen zajímala a nějaká energie se vám i vrátila.
Závěr
Touha „zachránit svět“ je motivující, ale je důležité si uvědomit, že nemůžeme zachránit každého, a už vůbec ne na úkor vlastního zdraví a štěstí. Učení se stanovit si hranice, rozpoznání, kdy naše pomoc má smysl, a schopnost se chránit před energetickými upíry je klíčem k tomu, abychom mohli dlouhodobě a smysluplně pomáhat druhým bez vyčerpání.
